Prázdniny se pomalu blížily ke konci a nás s Káčetem zase začaly pálit nohy (poeticky řečeno toulavé boty). Poslední měsíc jsme se oba věnovali víc práci než krásnýmu počasí a tak padlo rozhodnutí. Rakousko! Ferraty! Nápad dobrej, ale kam? Někam, kde jsem ještě neferratil. Po pohledu na mapu a letmém zjištění, kolik je v daném místě ferrat padlo rozhodnutí. Karawanky! No a vzhledem k poloze Karawanek a Káčiné touze vyčvachtat se v tom velkým slaným rybníku, padlo rozhodnutí č. 2. Po ferratách budeme pokračovat ještě o 200km na jih k moři.

A tak bylo vymyšleno. Zbývalo jen naplánovat. Ferraty jsme volili podle naší zdatnosti – Káče, ač „velká“ holka, tak ferratový potěr, chtěla na začátek něco jednoduchého a já, jako ferratový „zkušenec“, jsem chtěl něco výživného. S výběrem jako vždy pomohl server http://www.bergsteigen.at/ a tak bylo za chvíli jasno. Jako jednoduchá byla zvolena ferrata Hochstuhl (B-C) a jako obtížná Lärchenturm (D).

Na cestu jsme vyrazili v úterý kolem 19 hod, až se Káče vrátilo z práce. V autě jsme byli 3. Já, Káče a Edna. Ano, správně. Zlá čarodějnice Edna, aneb ta ukecaná ženská z GPS navigace mýho mobilu. Byla to s ní moje první jízda a tak byla za začátku trochu přehnaně ukecaná. Na benzince jsem jí trošku omezil hlášky, tak už to bylo dobrý. Do Vídně nás vedla už celkem pěkně (ne, že by to do Vídně byla nějaká složitá cesta, ale na nějakým známým úseku jsem ji prostě chtěl vyzkoušet). Horší to bylo už ve Vídni. Tunely dělaly Edně trošku problémy, takže po každé ztrátě signálu se cca 5 minut hledala, což byl trošku problém, zvlášť když se mělo hned za tunelem odbočovat. Ale slušně jsme to zvládli, takže kolem 1 hodiny ráno jsme byli u Klagenfurtu – zhruba 15 km od cíle, městečka Ferlach. Problém však byl, že na cedulích žádnej Ferlach nebyl a před Klágenfurtem byla opět spousta tunelů. Nakonec to dopadlo tak, že se Edna za Klágenfurtem (až skončily tunely) konečně chytla a do Ferlachu nás dovedla.

Včera, při stavbě lanových překážak mi Standa říkal, že se bavil s nějakým instruktorem na stěně a ten mu říkal, že neplatí pravidlo, které všechny učím, že statiku poznáte od dynamiky podle proužků na opletu. Docela mě to zarazilo, a tak jsem se jal hledat jak to vlastně je a našel jsem na netu článek, který to pěkně vysvětluje. Tady je odkaz

Moje teorie byla:
dynamická lana mají v opletu dva barevné proužky, co se kříží a obtáčí kolem lana
statická lana mají jen jeden proužek, který se obtáčí.

Nedávno se mi dostala do ruky kniha Uzly a lana pro horolezce, od Duane Raleigha. Čekal jsem od ní sice něco víc, ale pro začínající lezce je to za 150kč i s poštovným dobrá investice.

Co mně však v knize zarazilo, je poměrně značná propagace Dračí smyčky a to od navazování na lano, jištění až po nouzové úvazky. Nedalo mi to teda a prozkoumal jsem internet, co na to on.

Ale postupně. Co říká kniha o nosnosti uzlů. Na straně 41 u ploché spojky zmiňuje Raleigha zásadu pro pevnost lana:“Pevnost uzlu záleží na poloměru ohybů lana v něm“ a srovnává nosnost ploché spojky (45% nosnosti lana) s nosností dračí smyčky (75% nosnosti lana). Už toto mi přijde poněkud podivné, protože když si prohlédnu dračí smyčku, tak vidím spoustu ohybů o malém průměru.

Pro srovnání nosností se mi podařilo nelézt oficiální skripta ČHS s pěknou tabulkou, která nosnosti ukazuje. Nosnost Dračí smyčky je zde uvedena v podstatě srovnatelná s nosností Osmy. Ovšem POZOR!! Při normální zátěži! Při anomální zátěži (obvodovém namáhání) má dračí smyčka NULOVOU nosnost (přesněji řečeno se rozváže už při zatížení 150kg)!!!!

Stopky vznikly na popud kamaráda ohňostrojaře. Ten potřeboval stopky s velkým displejem, které by byly schopné přesně a spolehlivě počítat čas po vteřinách. Doposud dostupné stopky byly nespolehlivé (občas zapomněly na nějakou tu vteřinu, nebo začaly počítat rovnou o něco napřed a tak).

Stopky jsou založeny na procesoru PIC16F84A. Díky vyučití uC je tak dosaženo větší přesnosti, než u stopek s klopnými odbovy a je také možné programovat různé další funkce.

Projekt laboratorního vrtulníku vznikal jako bakalářská práce, jejímž cílem bylo navrhnout a fyzicky realizovat výukový model tak, aby byl schopen pohybu ve třech osách. Důležitým prvkem pak byla možnost blokování pohybu jednotlivých os, a tak dosažení větší škálovatelnosti úloh pro výukové účely.